S každým novým týdnem módy a se nám znovu a opět začne rozmáhat takový nezmar. Armáda lidí, kteří okamžitě začnou kritizovat skutečnost, že to, co designéři tvoří a předvádí na molech, je ve „fyzické“ každodenní realitě nenositelné. Lemme explain.
Éra, kdy se na molech předvádělo to, co bylo myšleno jako běžně nositelné, zemřela v roce 1971 společně s Chanel. Do té doby to bylo normální, protože móda byla ve většině případů vnímána jako řemeslo, ne umění. Pak začala evoluce vnímání módy, získali jsme rozhled a v posledních dvaceti letech vznikl nový standart.
Když visí obraz v galerii, řekněme Pollock, všem je jasné, že ne každý si ho může pověsit doma. Jeho vyniknutí v interiéru podléhá obrovské řadě aspektů. A nikdo nikoho nenutí nacpat si desetimetrový obraz do panelákového bytu. S módou je to stejné. Ne každý kousky na molech chápe, ne každý by si je oblékl, ale přijít s tím jedním jediným argumentem je maximálně ukázka klapek na očích, omezeného rozhledu a neschopnosti snažit se vidět za hranice.
Po nikom se nechce, aby šel, koupil si celý model a nastyloval ho přesně tak, jak to bylo na přehlídce. K tomu, aby to vypadalo dobře je totiž potřeba velké ego, a to má asi tak deset lidí na planetě (#guinness #swinton). Díky bohu, že Trump neobjevil fashion weeky. Cílem je se inspirovat, vybrat si jeden, dva kusy a ty pak zakomponovat do svého šatníku.
V Londýně v těchto dnech probíhá Fashion Week Men’s na sezónu SS 18 a paradoxně asi zatím vládnou ženské designérky, protože předvádějí mnohem lepší věci než muži. Astrid Andersen s epickou květinovo-plastovou kolekcí, Wales Bonner (na mole to možná vypadá lehce extrémně, ale až to zkopíruje jeden španělský řetězec, budou to nosit všichni).
Za mužské designéry zatím vedou Raimund Berthold nebo Matthew Miller a Topman kupodivu přestal dělat jen džíny.
P.S. Řešit vzhled modelů, makeup nebo úpravu jejich vlasů taky nemá smysl. Jde jen o jednorázový efekt na přehlídku.
