To dnešní téma je asi úplná hloupost a každý, kdo svoji pozornost věnuje jen tomu světově nejdůležitějšímu, čili Babišovi, českým komunálním volbám a podobně, by měl rovnou tuhle stránku zavřít a jít dál.
Chci napsat něco málo o čase. O to víc je samozřejmě to moje nabádání výše platnější. Zrovna takové téma! Čas, kterého nikdo nemáme dost. Takže klidně jděte číst o komunálních volbách, jak říkám…
Nikdo času nemáme dost. To je pravda. Zároveň ale existují časové zóny.
Člověk o jejich existenci moc nepřemýšlí, ale náhoda tomu chtěla, že zrovna v mém životě poslední dobou časové zóny hrají důležitou roli. Nejdřív jsem byl dva měsíce v Číně, kde jsme byli o šest hodin napřed, no a nyní trávím už druhý měsíc v Aténách, kde jsme od Prahy napřed jen o hodinu. Ale aspoň něco.
Jak už tušíte, shledávám v tom posunu něco užitečného. Nečekal jsem to, nikdy mě to nenapadlo, ale je to tak. Jsem rád, že je východ řekněme dál.
Uvědomil jsem si to v Pekingu. Měli jsme v Číně šest večer, ale doma v Praze bylo teprve poledne. Všechny pražské deadliny končily o šest hodin později. Každý Evropan, který v Číně něco pokazil, měl šest hodin k dobru, aby mohl zjednat nápravu… Náš starý kontinent mi tehdy v Číně sloužil jako jakési záložní řešení, jako horolezcův základní tábor, jako šek na šest hodin času či jako druhá možnost, reparát, kdyby se v Číně něco nepovedlo, jak říkám. Pokud by k tomu došlo, mohl bych totéž zkusit znovu v Evropě, tak nějak jsem to v těch chvílích vnímal. Evropa tam někde šest hodin za mnou čekala s připraveným ručníkem, zatímco já jsem byl zaklesnutý do startovního bloku nebo jsem visel někde na laně na kolmé stěně. A komu by nestačil Peking, ten by si mohl zaletět do Japonska, kde by měl ještě o hodinu navíc. Nějaký úplný lajdák třeba.
Dělalo mi to prostě dobře, tohle evropské opoždění. Bylo to praktické a k tomu avantgardní; čili v tom bylo i něco hlubšího, maličko filosofického.
No a něco podobného teď v malém (přesně z jedné šestiny) zažívám i v Aténách. Tady je osm, u vás ale teprve sedm, říkám si a přemýšlím v těch chvílích o tom, jestli tehdy ten pán, co v Anglii založil nultý poledník, myslel i na to, že se jednou jeho vynález a jeho britská sebestřednost mohou obrátit proti němu. Jinými slovy, pomyslel ten pán, když směrem na východ na mapě kreslil pásma a psal do nich „minus hodina“, a tady „minus dvě hodiny“, a „minus tři hodiny“… Myslel ten pán na to, že tyhle jeho šovinistické počty jednou budou reflektovat jakousi hlubokou filosofickou a geopolitickou pravdu? Čili že východ skutečně jednou zas bude napřed? A že všechny emaily, které z východu chodí pozdě, chodí do Evropy vlastně na čas?
No mně to prostě vyhovuje. Ranní ptáče – kterým v Pekingu zvládne být opravdu kdokoli – dál doskáče a tak dál…
