Tenhle sloupek jsem nazval líbivě, pravda je ale taková, že budu nejradši, když skončíte u efektního nadpisu a dál už číst nebudete. Právě se totiž pouštím do zpovědi, která mi může v mnoha očích ublížit.
Jde o to, že jsem před časem napsal divadelní hru, která vehementně chválí naše Česko. Ten divadelní kus se jmenuje „Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny“ a stále ho v Praze hrají. Chválím v tom textu nejen krásně zvlněnou českou krajinu, ale vlastně i celý porevoluční vývoj. V zásadě říkám něco jako – co byste chtěli, vždyť tohle je v porovnání s tím, co tady kdy bylo, úplné dílo boží. Včetně Zemana, Babiše a České pošty, je třeba dodat. Ale v pořádku. Řekl jsem to, myslím si to, potud je všechno OK.
Kosa na kámen uhodí až ve chvíli, kdy řeknu, že jsem z Česka zdrhl a že se mi líbí tam, kde teď dlouhodobě jsem, čili kdesi na jihu u moře. Moje varta, kterou jsem v Česku hodlal držet, osaměla; vartovní vlajčička tam leží někde na cestě mezi Strakovou akademií a libovolnou pobočkou té proklaté České pošty, a já se musím přiznat, že se tady na tom jihu častokrát přistihnu při tom, že o Česku smýšlím nehezky. Sním tady svůj sen a jen občas jako Oblomov rozlepím spící oko a nahlédnu přes Facebook na sever. Co vidím, jen posílí nechuť k zemi bludných poštovních balíků. A s jakou radostí pak člověk skáče do moře!
Jenomže tohle nejde, čímž se dostávám k tomu strašidlu z nadpisu. Stejnými pocity, které jsem popsal v předchozím odstavci, se nechává unášet každý magor, který se v neděli vrátí z eurovíkendu v Paříži nebo v Cáchách. No a to prostě nejde. Nechuť k Česku je třeba umět dobře popsat a vůbec pro další pokolení zachytit, pokud ji člověk chce chovat. Rozumějme si – v Česku tomu nerozumíme. Cosi zásadního jsme nepochopili, nebo možná kohosi. Co říkáte takovému Thomasi Bernhardovi? A co takovému Václavu Černému?
Ten první kálel na své rodné Rakousko, no a ten druhý dal do oběhu to vámi tolik milované slovo „Čecháček“.
Ale ouha. Vy jste tyhle dva vůbec nepochopili. Nejste jako oni.
Ruku na srdce, mládeži. Přichází zásadní otázka. Kdo z vás, smím-li se ptát, píše (nebo vůbec dělá, cokoli), tak dobře jako tihle dva?
Snad už je jasné, o co mi s tím strašidlem jde. Prostě tomu strašidlu nesmíme podlehnout. Naše čest by nám to neměla dovolit. Dokud nebudeme tak dobří jako ti chlapci o pár řádek výše, naše řeči o malém Česku a o Čecháčcích nemají žádnou úroveň. Celé je to pak jen ještě menší, a menší, a menší…
Máme smůlu. A jen velmi pokorně bychom měli chodit na Českou poštu, která nefunguje o nic hůře… než my.
