To, jak uvažujeme o klimatu a jeho změnách, a následně pak hovoříme o nutnosti zavádět různá opatření na odvrácení těchto změn, je ve své podstatě založené na 31 různých počítačových a matematických modelech. Všechny si coby výchozí bod berou rok 2005, ovšem jejich predikce nabízejí širokou škálu scénářů budoucího vývoje. A protože jeden z jejich milníků, rok 2020, je už téměř za rohem, je nejvyšší čas se na základě dosavadních zkušeností s těmito modely podívat, jak spolehlivé jejich předpovědi jsou.
Na základě analýzy Rogera Pielkeho, profesora Coloradské univerzity, to s jejich „spolehlivostí“ – tedy předpovědmi vs. skutečností – zrovna příliš valné není.
Předem je třeba uvést, že klimatické změny představují značná rizika pro budoucnost civilizace na planetě a že snižování emisí na straně jedné a přizpůsobování se novým změněným podmíkám na straně druhé si zřejmě vyžádá mnohá, dosud nevídaná a možná i drastická opatření. K tomu je ale důležité dodat, že střízlivý pohled na klimatickou politiku dnes není nikterak jednoduchý. Téma klimatické změny je totiž dosti ošemetnou půdou pro samotné vědce, natož pak pro politiky, kteří by „měli konat na základě vědy“. Jak nedávno napsal Alistair Scrutton z iniciativy Future Earth: „Pro vědce bude teď jednou z největších překážek vyjadřovat své kritické postoje ohledně kampaní a navrhovaných politických kroků, aniž by byli označeni za „klimatické skeptiky“.
Jakkoli je ale téma klimatické změny životně důležité, nezískává tím automaticky neprůstřelnou ochranu před kritikou a důkladným přezkoumáváním na vědecké bázi. Naopak – právě to, že se jedná o problém tak zásadního významu, vyžaduje naši pečlivou a kritickou analýzu východisek a politických opatření ohledně klimatické změny, abychom mohli uskutečňovat ty opravdu užitečné a smysluplné kroky.
Projekce IPPC versus realita
Diskuse ohledně nové klimatické politiky vycházejí povětšinou z hodnotících zpráv Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC). Probíhají samořejmě i souběžné diskuse mimo tento rámec, ale analýzy IPCC zaznívají v globálním měřítku zdaleka nejhlasitěji. Jejich ústředním tématem jsou scénáře budoucího vývoje. Panel v této souvislosti uvádí, že má k dispozici databázi 31 modelů, z nichž vychází přesně 1184 scénářů budoucího vývoje.
Některé z těchto scénářů se staly základem pro předpovídání budoucích změn klimatu (přičemž většinou používají tzv. GCM – Globální klimatické modely). Zároveň představují výchozí body pro předpovídání dopadů těchto změn a důsledky klimatické politiky na hospodářství a životní prostředí (přičemž používají tzv. IAM – Integrované vyhodnocovací modely).
Soustřeďme se nyní na dvě zásadní metriky, tedy typy a metody měření přímo související s „klimatickou politikou“, které vycházejí ze scénářů uváděných v páté hodnotící zprávě Mezivládního panelu pro klimatické změny (AR5) s titulem „Ekonomický růst a koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře“. Scénáře zmiňované v AR5 začínají rokem 2005 a většina jich projektuje budoucnost do roku 2100, některé jen do 2050. Dnes máme již téměř 15 let reálných dat, u nichž lze porovnat skutečnost s předpovědí, a tím i zhodnotit, jak dobře si tyto scénáře zatím vedou.
Ekonomický růst je zásadní faktor, protože je jedním ze základních prvků tzv. Kaya Identity – matematické identity, podle níž lze emisní hladinu skleníkového plynu CO2 vyjádřit jako součin čtyř veličin: početnosti lidské populace, HDP na hlavu, energetické intenzity (na jednotku HDP) a uhlíkové intenzity (emise na jednotku spotřebované energie). Ta je základem pro předpovědi budoucího vývoje emisí CO2, přesněji řečeno klíčovou veličinou, na jejímž základě Globální klimatické modely tyto předpovědi generují.
Další projekce IPCC vs. realita
Ekonomický růst představuje v kontextu klimatické změny dvousečnou zbraň. Na jedné straně může jeho rychlé tempo znamenat více bohatství pro jednotlivce i celou společnost, což je obecně vnímáno pozitivně. Na straně druhé ale zároveň vede i k většímu množství emisí CO2 do atmosféry, což je obecně vnímáno naopak negativně.
Většina scénářů z páté hodnotící zprávy IPCC hovoří o hospodářském růstu (měřeno dle HDP na hlavu na základě tržních směnných kurzů) vyšším, než jaký od roku 2010 ve skutečnosti je. Konkrétně – více než 99,5 % scénářů AR5 (jen kromě pěti všech ostatních jedenáct set) ve svých predikcích značně nadsazují tempo ekonomického růstu v období 2010 – 2020 oproti skutečnosti, která je prokazatelná k roku 2018. A jelikož Mezinárodní měnový fond nedávno opravil – směrem dolů– svá očekávání ohledně růstu globální ekonomiky v letech 2019 a 2020 pod úroveň roku 2018, zdá se krajně nepravděpodobné, že by se predikce výše zmíněných scénářů mohly někdy v budoucnu ‚dotáhnout‘ na realitu.
Existují sice nemnohé zprávy, jako například ta, mezi jejímiž autory je i nobelista William Nordhaus, které hovoří o zrychlování tempa globálního ekonomického růstu na úroveň předpovídanou zmiňovanými scénáři z páté zprávy IPCC, ale dosavadní vývoj napovídá daleko více tomu, že se růst bude držet spíše pod spodní hranicí těchto předpovědí.
Jedna věc ale již jasná – drtivá většina scénářů je ve svých předpovědích ohledně ekonomického růstu daleko odvážnější a „agresivnější“, než jaká je realita. Analogicky je tomu i v dalších oblastech, zejména v té z hlediska klimatické změny nejzásadnější, a tou je vývoj koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Na základě údajů z americké vládní agentury – Národního úřadu pro oceán a atmosféru – bude v roce 2020 koncentrace CO2 v atmosféře kolem 413 ppm (částic na milion). Abychom to uvedli do širších souvislostí, často citované zvýšení globální teploty o 2 stupně Celsia bývá spojováno s koncentrací 450 ppm, přičemž v současné době stoupá koncentrace o asi 2 až 3 ppm ročně.
Všechny scénáře v databázi IPCC, které nepředpokládají zavádění žádných klimatických opatření (tzv. referenční scénáře), zmiňují koncentrace CO2 nad úrovní 413 ppm. Stejně tak ale 86 % všech další scénářů včetně těch, které předpokládají úspěšné zavedení klimatických opatření jako např. globálně sjednocenou uhlíkovou daň, pracuje s koncentracemi převyšujícími 413 ppm.
Neexistují téměř žádné důkazy naznačující, že by dosavadní opatření k ochraně klimatu zrychlily tempo dekarbonizace a snížily tak koncentrace vzdušného CO2, než jaké byly původně předpokládány. Jedním z důvodů je, že v širším měřítku nebyla vlastně vůbec zavedena žádná opatření, jaká jsou v těchto scénářích navrhovaná. To, že v roce 2020 bude koncentrace CO2 nižší, proto nic nevypovídá o dosavadních snahách některých zemích snižovat uhlíkovou stopu, ale daleko více spolehlivěji o tom, že v dosavadních modelech „cosi“ skřípe.
A do třetice ještě jedna projekce IPCC vs. realita
Samozřejmě nemůžeme tušit, stejně jako to ale nemohou tušit zmiňované scénáře IPCC, jaký bude skutečně vývoj klimatu v budoucnu, ale o to více bychom se měli snažit o důsledné vyhodnocování předpovědí a pozorované reality. Protože právě na základě těchto předpovědí se státy chystají zavádět mnohá drastická opatření. Je tedy nezbytné, aby přístí šestá hodnotící zpráva IPCC – nebo klidně jiná relevantní studie klimatologů a dalších vědců – zajistila, aby údaje, z nichž vycházejí výhledové scénáře, odpovídaly reálné skutečnosti. A také osvětlila, proč se tolik dosavadních scénářů ve svých klíčových aspektech mýlí.
A vůbec v obecné rovině je nutné, aby diskuse o politických opatřeních v době klimatických změn byly otevřené širšímu spektru vědeckých úvah a metod, které budou samozřejmě podléhat přísnému přezkoumání vědeckou obcí. Tak jako by se to ostatně mělo dít i v rámci hodnotících zpráv IPCC, které mají tak zásadní dopad na politická rozhodování.
